Existuje něco jako Work-life balance?

Co je work-life balance?

Úvodem bych se ráda zamyslela nad tím, co to vlastně work-life balance je. Nechci hledat definice a nudit Vás jimi. Ale věřím, že porozumění tomu, o čem to vlastně pořád všichni dokolečka mluví, je zásadní pro pochopení daného problému a nastolení změn tak, aby nám byly ku prospěchu. Ráda bych taky hned na začátek upozornila, že všechny tipy a myšlenky níže jsou něco, co funguje mně a jistým způsobem se to může hodně vymykat radám bežně dostupným na sítích. Věřím, že na podobná témata neexistuje univerzální pravda ani pomoc, každý si cestu musí najít sám. Ale rozhodně Vám neradím něco, co by Vám mohlo nějak ublížit, takže za zkoušku nic nedáte.

Takže co to je work-life balance? Teď Vás možná naštvu a dál číst nebudete. Dle mého, ničím nepodloženého mínění, je to slovo vykonstruované manažery velkých (amerických) korporací. Nemá význam a už vůbec ne reálnou podstatu. Vyvolává dojem, že musíme svůj čas dělit na 2 různé kategorie – práci a život, že v práci nežijeme, že nejprve musíme něco odpracovat, abychom mohli začít žít…

Platí zde ale to rčení o potrefené huse. Čím více se určitých kruhů téma NEGATIVNĚ týká, tím více ho omílají. Čím méně se práce podobá skutečnému životu a čím více nás ničí psychicky (nikoli fyzicky), tím více bude ve firmě work-life balance skloňována. Čím více budeme o práci uvažovat jako o nutném zlu, tím více jím také bude.

Pro mě je práce nedílnou a poměrně významnou součástí života a když v ní nemohu být spokojená, raději v ní nebudu. Spokojenost si ale do značné míry vytváříme sami tím, jak na věci pohlížíme. Když budeme neustále utíkat od čerta k ďáblu, příliš si nepomůžeme. Před sebou samým neutečeme.

V knize Koncept Kontinua je velmi hezky popsáno, jak Indiáni jihoamerických kmenů vnímají práci a život obecně. A světě div se, pro ně práce neexistuje, všechno je v jednom kyblíku zvaném život. Když se musejí při rybolovu brodit bahnem, smějí se na celé kolo. A když večer ryby opékají, má tato chvíle stejnou kvalitu jako brodění bahnem. My bychom si to hned rozškatulkovali – rybolov = práce, grilovačka = život. Kuchař v gril baru se zálibou v rybolovu by asi škatulkoval opačně. Tento příklad dokazuje, jak něco, co je pro jednoho práce, může být pro druhého zábava, takže tyto škatulky jsou pouze v našich hlavách.

Dalším úsměvným příkladem je golf. Kdyby Vás šéf poslal s obřím pytlem plným kovových tyčí strefovat miniaturní míček do několik set metrů vzdálených, ne o mnoho větších jamek, asi byste ho poslali do míst, kde Slunce nesvítí. Připadali byste si jako ta ubohá Popelka, která musí donekonečna přebírat hrách. A přesto se tato aktivita nějak stala zábavou, za kterou nejen, že nedostaneme zaplaceno, ale ještě jsme ochotni platit obrovské sumy za členství v klubech, ve kterých se o této nesmyslné činnosti můžeme bavit s ostatními.

Věřím, že neustálá touha mluvit o work-life balance nevychází z náročnosti práce nebo nepříjemného pracovního prostředí, ale z mnohem hlouběji uložené frustrace z odtržení od podstaty. Mluví o ní především lidé z kanceláří, kteří mají k dispozici nejluxusnější kávovary, gauče v konferenčních místnostech, teplo, světlo, čisto a polstrované sesle. Byla jsem také jednou z nich.

Slyšeli jste někdy o work-life balance mluvit sportovce, truhláře, sedláka nebo pekaře, který musí vstávat ve 3 ráno? Nejspíš ne. Oni totiž vidí za sebou cosi hmotného, užitečného, krásného, nebo přinejmenším obdivuhodného. To je jejich hnacím motorem. Čím hmatatelnější je výstup naší práce, tím menší máme šanci být frustrováni a svádět to na přílišné pracovní nasazení.

A co tedy s tím?

Vraťme se teď zpátky na zem a pojďme si říct, co se dá udělat pro to, abychom se z té práce nezbláznili, aniž bychom hned opouštěli svá zaměstnání a všichni se stali pekaři a truhláři. Snad úplně nejdůležitější je nepracovat v noci. Už Vás slyším – “Ale kdy? Nestíhám..”

Jakkoli divně to může znít, já jsem přesvědčená, že většina lidí v noci pracuje pouze z jakéhosi zvyku. Párkrát honili termín a ten čas navíc, když všichni ostatní spí, se jim hodil. A pak už si na ten čas navíc tak zvykli, že už s ním nepočítají jako s nějakou nejnutnější rezervou pro případ nouze, ale s normální pracovní dobou. Normální to ale není. V noci se má spát.  Tělo zpomalí a my ho znovu startujeme a když se pak spánek nedostaví ani k ránu, hrozně se divíme. Není to ani efektivní. Jakkoli neradi to slyšíme, v noci už prostě nejsme to, co přes den.

Pracovala jsem před lety na velmi náročném auditu. Manažer nás všechny v zoufalé situaci poprosil, abychom pár věcí dodělali večer z domova. Všichni kolegové poslechli, já ne. Jak to dopadlo? Já jsem si odpočinula, zatímco mí kolegové pracovali do půlnoci, jedné nebo dokonce do dvou. Spát jsem šla možná v deset nebo v jedenáct, později chodím opravdu málokdy. Ráno jsem se cestou do práce zastavila pro croissant a kávu, zatímco mí kolegové ještě spali.

Do kanceláře jsem dorazila v půl osmé. Po deváté se začali trousit mí zombie kolegové a trousili se postupně až do deseti. Pak se chvíli plácali mezi kuchyňkou a počítačem, vzájemně se politovali, jak jsou udření a předháněli se, kdo pracoval déle. A když těsně před obědem znovu dumali nad tím, co v noci jejich unavené mozky nevymyslely, já už jsem začínala pracovat na úkolech pro další den. Kamarádce jsem v ušetřeném (ano, v ušetřeném) čase s pár výpočty pomohla. Měla radost a dodnes mě má zapsanou jako nějakého matematického genia, k němuž mám rozhodně daleko:-)

Zkuste si ještě před spaním pár hodin odpočinout, nejlépe aktivně, ale třeba i u beletrie nebo oblíbeného seriálu. Vypněte a věnujte večer sobě či dětem. Užívejte si, že máte hotovo a už nic nemusíte. O to lépe usnete a o to lépe se Vám bude ráno vstávat a pracovat. Klidně usněte s dětmi po večerníčku. Kdo říká, že se to nesmí?

Mozek má velkou setrvačnost a když od něj očekáváte, že se vypne, jakmile si usmyslíte, budete zklamáni. Dejte mu signál, že už se může uvolnit, jít spát a produkovat sny. Ty jsou mimochodem sice ještě velmi neprobádanou oblastí, ale už s určitostí víme, že REM fáze spánku, ve které se dostavují, má obrovský vliv na paměť a koncentraci. Kvalitní hluboký spánek ohraničuje z obou stran kvalitní REM fáze.

Choďte spát dříve a vstávejte dříve. Spousta studií tvrdí, že ranní ptáčata jsou úspěšnější a šťastnější (například http://workwell.unum.com/2017/01/science-early-birds-successful). Najdete ale mnohem více zdrojů na toto téma. Není to náhoda – příroda nám sama dává znamení, kdy máme spát a kdy pracovat – říká se tomu cirkadiánní hodiny a řízeny jsou mimo jiné světlem a tmou. Je to tak složitý s křehký mechanismus, že není radno se mu vzpírat. Kvalitní spánek prostě ničím nenahradíme – má vliv na paměť, náladu, psychomotorické schopnosti, celkové zdraví a mnoho dalších aspektů života. Víme o něm zatím velmi málo, tak si s ním nezahrávejme.

Já mám asi malinko výhodu v tom, že moje vnitřní hodiny jsou velmi citlivé. Anebo jsem si to vypěstovala sama svými návyky? Nevím. Nedokážu spát přes den, pokud nemám horečku a nedokážu dlouho ponocovat. I po diskotéce jsem ráno vstala nejpozději v 9. Na vysoké škole jsem párkrát byla na noční směně a i když jsem se do postele dostala v 7 ráno, nespala jsem déle než do 11. Prostě velmi silně vnímám, že je den nebo noc. Nejdéle jsem pracovala do půlnoci a bylo to pouze jednou jedinkrát. V každém případě věřím, že jsem příkladem toho, že nepracovat v noci jde a dokonce se i tak uživíte.

Cvičte!

Ve zdravém těle zdravý duch. Už je to tak omleté, že zapomínáme, jak moc pravdy se v tom přísloví ukrývá a jak dalekosáhlé účinky má cvičení na úplně všechno. Ano, na ÚPLNĚ všechno. Cvičení zbavuje naše fyzické tělo napětí, bolesti a snad úplně všech zdravotních neduhů. Tělo je silnější a zvládne toho víc. A funguje to i na mysl – mozek je okysličený, jede naplno, srší nápady, máme dobrou náladu a dobrý pocit, že možná vypadáme o trochu lépe. Naše sebedůvěra letí až do nebes. Máme pocit, že dokážeme cokoli a taky to dokážeme.

Tohle všechno a ještě mnohem víc pro nás udělá trocha pravidelného pohybu, nejlépe na vzduchu. Naopak to bohužel neplatí. Zatímco fyzické tělo je jako turbína a čím více je stimulováno, tím více se otáčí, mysl je spíše jako baterie – čím více se používá, tím rychleji se vybije. Zapněte si svoji soukromou turbínu a nechte ji nabíjet tu nejdůležitější baterii, kterou máte. Po celém dni u počítače pro Váš projekt udělá mnohem více půlhodina joggingu než další 2 hodiny práce na něm.

Ne množství, ale pravidelnost je zde klíčem. Já chodím týdně na hodinu pilates a dvakrát na půlhodinu běhat. Mezitím samozřejmě chodím na procházky se synem a doma téměř denně uklízím. I takhle málo stačí! Jen 2 hodiny cvičení týdně, pokud máte v běžném životě ještě jiný pohyb, alespoň 3, pokud máte sedavé zaměstnání.

No tak počkat, počkat. Kam jsme se to dostali? Chtěli jste se dozvědět něco o work-life balance a článek spíše připomíná fitness blog. Mohla bych Vám tady psát, jak je důležité méně pracovat, nestýkat se s negativními lidmi a mnoho dalšího. I když to má něco do sebe, tohle už přeci všechno dávno víte. A pokud jste jako já, máte svou práci rádi a baví Vás téměř všechno, do čeho se pustíte. Proč dělat méně něčeho, co Vás naplňuje a dělá z Vás to, čím jste?

Mám asi jedinou radu, která se práce přímo týká. Tohle bude trochu rada proti hlavnímu proudu. Jste na ni připraveni? Spousta lidí Vám bude radit, abyste co nejlépe oddělili práci a soukromý život, abyste si své soukromí co nejvíce chránili. Ale před čím? Před nenechavými kolegy, kteří jen čekají na Vaši slabinu? Před šéfem, který nemá na práci nic lepšího než čekat, až mu prozradíte nějakou tu pikanterii z domova? Zní Vám to jako nesmysl? To asi proto, že to nesmysl je. Zase se ve Vás někdo snaží vzbudit dojem, že práce je to největší zlo po Hitlerovi.

Já Vám poradím úplný opak. Zkuste do práce nechat vpíjet více soukromí tak jako děti míchají vodovky – postupně, nenápadně a čím dál více, až nebude poznat která barva je která. Vezměte do práce kus vlastnoručně pečeného koláče, pozvěte kolegy na grilovačku k sobě domů, vezměte děti do práce a ukažte jim co děláte. Máte ve 4 doktora? Odejděte ve 2 a zajděte si ještě před tím na zmrzlinu. Domluvte se se šéfem, že přijdete někdy dříve do práce a dříve zase odejdete, abyste s dětmi stihli jít bruslit, než se setmí. Smíchejte to co nejvíce. Zbořte hranice. Hoďte všechno do toho kyblíku zvaného život. Jste-li na volné noze, půjde to o něco lépe a je to jen otázka zvyku.

Říkáte si teď, že tohle Vám v práci neprojde? Ale to, že pracujete po nocích má Vašemu zaměstnavateli jen tak projít? A nepracujete náhodu v jedné z těch potrefených hus, kde se hodně mluví o work-life balance? Pokud jste dočetli až sem, asi jste už dlouho nakloněni radikální změně. Uskutečněte ji. Klidně změňte obor a staňte se v něčem znovu začátečníky, když to jinak nepůjde. Nebo ještě lépe, jděte podnikat. Na nic nečekejte:-)